takhle bloguje černá kočička Charlie

Tak to jsme my

23. července 2007 v 21:18 | Charlie |  To jsme my
Sluší se na začátku se představit, proto se tu krátce představí "rodinka", která tenhle bloček píše. Tvoří ji dva milí lidé Milan a Jitka a jedna černočerná kočička Charlottka.


Charlotte

Ahoj, já jsem Charlotte a jmenuje se podle mě tento blog. Jsem malá černočerná kočka s několika bílým chlupy pod krkem. A jak jsem se k Milanovi a Jitce dostala?
Vloni v létě (pro opozdilce v roce 2006), když jsem byla ještě kotě, jsem vydala na cestu. Zrovna pršelo a nebylo příliš vlídno a tak pochopíte, že se mi nechtělo být venku dlouho. Věděla jsem ale, že nemohu přijít jen tak někam, kam se mi zachce. Instinkt mě přivedl na dvorek nízkého domku se dvěma okny docela blízko u země. A protože za jedním jsem uviděla člověka, vyskočila jsem - bylo ale zavřené. Protože jsem věděla, že jsem tu správně (a ani nechtěla jít dál), zůstala jsem sedět pod oknem tak dlouho, až se otevřelo a já mohla bezpečně skočit dovnitř.
Dali mi najíst a napít a nechali mě usušit, ale co jinak se mnou? Dokonce mi ani nedali jméno, kdyby se našel hledající majitel. Ale ani po dvou nebo třech týdnech se nenašel a protože zrovna Jitka viděla film, kde slečně se jménem Charlotte říkali Charlie, dostala jsem i jméno.
No a od té doby jsem s nimi. Už jsme se přestěhovali do nového bytu s velkými okny, ze kterých se můžu rozhlížet na ulici. Venku se totiž prý nebezpečně mnoho aut a tak, když jdu ven, jdu jen s nimi a na vodítku. Narozdíl od ostatních koček mě to ale velmi baví (hlavě ti překvapení psi stojí za to :o) ).
Jak říkají, jsem neuvěřitelně inteligentní - kromě chůze na vodítku netrhám záclony, nejím kytičky v květináči, poslouchám téměř "na slovo", aportuji apod.


Milan


Jitka

Je mi už dost na to, abych neuváděla, kolik mi je ;), na psaní blogů ale ještě stará nejsem. I když bydlím v Praze se svým přítelem Milanem a kočičkou Charlie, pocházím z malé podkrkonošské vesnice, kde bydlí jen něco málo přes 300 obyvatel a většinu katastru obce tvoří louky, pole a lesy. Ač by to mohlo kdekoho napadnou, v Praze netrpím (na rozdíl od některých mých jiných známých). Ne že by pro mě byla příroda něčím zbytečným nebo podřadným, spíše naopak, ale umím si i z Prahy vzít to, co potřebuji. A hlavní je nestěžovat si!
Pracuji jako dietoložka v poradně, ale v posledních měsících (možná už letech) mě začíná stále více přitahovat jiné, více esoterické a alternativní prostředí. Kromě neustálého studie literatury a převádění praktických návodů v ní se věnuji tanci, v tuhle chvíli orientálnímu, a chystám se vrhnout na tvůrčí práci - paličkování, vytrážkování a decoupagování. A taky na psaní tohohle blogu ;)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.